Žena nie je stvorená pre pohodlie muža, tvrdil prezident Masaryk už v roku 1904

 

Tomáš Garrigue Masaryk: MODERNÍ NÁZOR NA ŽENU 

(Přednášeno roku 1904 v Brně v cyklu přednášek pořádaných Dívčí akademií.)

 

Moderním je úsilí, posilnit a povznést energii člověka a pocit osobní odpovědnosti, vypěstovat harmonicky všecky jeho mohutnosti, každé individuum společnosti postavit na roveň. Rovnost není totožností: každému individuu má být dána příležitost vyvíjet se normálně a všech jeho pěkných a dobrých sil má být využito pro celek. Moderním je úsilí zrušit výsady některých tříd a individuí v těch třídách — silnější má pomáhat slabšímu, toť přikázání nejlepších a nejpokročilejších duchů nové doby.

S tohoto hlediska posuzován starý názor o ženě byl, že žena je pro muže; Eva byla stvořena pro Adama, to je ve vší stručnosti starý názor, názor, že žena je pro mužovo pohodlí, v nejlepším případě pro odchování jeho dětí. Tento starý názor posud nejsilněji drží a posvěcuje oficielní náboženství. Zákon Starý i Nový (zde hlavně Pavel); literatura, literatura dekadentní všech směrů (»novoromantism« a t. p.). Prakticky jej podporuje a provádí politika, vojenství a kapitalism. Avšak věda tento názor ještě hájí, zejména medicína a psychologie. Také umění.

 

Prezident T. G. Masaryk s manželkou Charlottou Garrigue Masarykovou, ktorá mala veľký vplyv na jeho pokrokové názory o ženách.  Boli spolu vo  Valašskom Meziříčí v roku 1905. Reprofoto – TASR 

 

Žena nie je slabšia

A přece tento starý názor je docela pochybený, je nepěkný, je nemravný. Muž a žena jsou si rovni. Jsou mezi nimi různosti, ale nikoli takové, že by se smělo mluvit o nerovnosti přirozené. Rozdíl mezi oběma je fysiologický. Říká se, že žena je fysicky slabší — možná; přihlížíme-li však k tomu, jak se právě fysických sil slabší ženy využívá, zdá se, že síla ženy je jiná, než mužova, ale že slabší není.

Myslím, že odchování několika dětí, zejména v menších a dokonce stísněných poměrech hospodářských, vyžaduje mnohem více nervní síly než učení mužovo na školách a služba úřednická a kterákoli jiná. Duchovně jsou si muž a žena rovni, a také mravně. Muž není silnější rozumem. Neměříme-li rozum učeností a stoletími vycepovanou rutinou různých zaměstnání t. zv. inteligentních, musíme uznat, že naše matky a ženy co do kapacity, hloubky a pronikavosti, nemyslí méně a hůře než my. Slušné opatřování chudší domácnosti a všecka s tím spojená starost vyžaduje většího rozumového napětí než činnost v nějakém úřadě nebo na katedře a kazatelně.

 

Prečítajte si

V kalendári šarmantných československých žien budú dve Slovenky

Nerovnosť medzi mužom a ženou je chybou

Žena a muž jsou také rovni mravně. Tím čelím proti starému chytráckému vychvalování vyšší prý mravnosti ženské, její jemnějších a slabších citů a její ideálnosti — to jsou fráse, aby muž všecky ty ideály a city směl důsledně šlapat, anebo, aby si ve svém zhýraleckém vysílení směl pohodlně a lacině opatřit ošetřovatelku. Ne — žena není lepší, ovšem ani horší než muž; to záleží na individuích.

Žena a muž se od počátku vyvíjejí společně, působili všude a stále působí na sebe vzájemně a proto ani není možné, aby mravní a vůbec duchovní stav jednoho nebo druhého byl nižší nebo vyšší. Nerovnost mezi mužem a ženou není přirozená, není od přírody, ale vyvinula se historicky; a jak v historii dělalo se mnoho chyb a chyb často osudných, tak stala se také chyba a chyba veliká potlačením ženy. Potlačení ženy motivuje se zastanci starého řádu společenského několikerými důvody čerpanými z chybné psychologie a sociologie.

 

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk (vpravo uprostred v bielom) pri slovenských vápenkároch. Reprofoto – TASR 

 

Chlieb sa nesmie kupovať

Na prvém místě překáží lepšímu pochopení pověra domácnosti. Pamatuji se živě, jak jsem v dětství slýchával, že se chléb nesmí kupovat, že pořádná hospodyně jej musí péci doma. Dnes je to otázka peněz a dělby práce: když se kupují od pekaře rohlíky a housky, od cukráře dorty, proč by se stejně nekoupil chléb, když se tím žena uvolní pro práci jinou a cennější?

Generace starší stejně žádaly, aby žena doma předla, tkala a šila — dnes tyto názory se drží jen tam, kde společnost hospodářsky žije primitivně. Viděl jsem rodiny v Anglii hospodařící společně, domácnostní družstva: proč by se také u nás známí na venkově nebo i v městě nespojili, aby sobě a ženám svým ulevili? (Dům obydlený známými mohl by mít společné topení, osvětlení atd.) Domácnost — ano, buď posvěcena a svatá, ale k tomu je především třeba, aby žena nebyla domáckým otrokem!

Ve jménu domácnosti oddalujeme ženy od veřejné práce. Sice ve svých pedagogikách a ekonomikách velebíme konkurenci (cemulaci — řekl Kollár), vliv nápodoby a ceníme si všecky ty silné popudy k činnosti, jež máme z veřejnosti, ale ženy a dcery své odsuzujeme v úkryt domácnosti, zužujeme jejich obzor a umrtvujeme jejich energii, nešetříce jejich přirozeného nadání.

Prečo žena nezarába, ak je toho schopná

Tuto pověru domácnosti opíráme o zvláštní pověru hospodářskou. Žena je prý příliš něžný tvor, abychom ji chtěli připustit ve všeobecnou konkurenci — ta prý by ji zničila. Avšak: žena přece musí se živit, kdo ji živí? Otec, muž, bratr, jestliže se nedovede vyživit sama; ti proto musí tím houževnatěji konkurovat, protože mají větší břímě hospodářské, než když žena jim pomáhá, vydělávajíc si sama.

Proč by nevydělávala, je-li toho schopna? Skutečně to směšné a škaredé lapání muže, to nemožné vychování k domácnosti, jakého se našim patricijským dcerkám posud dostává — trochu němčiny, frančiny, břinkání na klavír, šití a střádání výbavy — jak je to nepraktické, hloupé, ponižující! A k tomu všemu: jak to vysiluje ženy nadanější, jemnější a myslivější, mnohem více než ty domnělé účinky konkurence.

Tím vším není řečeno, že by žádná žena nesměla vařit a hospodařit. Mnohá žena v tom zaměstnání bude mít zálibu — jistě vaření a hospodaření není činností nečestnou a ponižující; ale o to běží, aby špatnou ekonomií žena netrpěla, aby sil svých, má-li jich, užívala lépe, právě také hospodářsky vydatněji. Ale nejen v kruzích zámožnějších a prostředních, také v chudině, dělnictvu, panuje nerozumná ekonomie sil — Macharova »otrokyně otroka« praví tu všecko. Žena jako muž má úkol sociální.  

 

 Na snímke krojovaný pár víta prezidenta T.G.Masaryka na Morave v Čejkoviciach (1924). Reprofoto – TASR

Ako sa zneužíva láska

Dnes otázka sociální je tak naléhavá, že nejen muž, ale stejně žena jí se musí zabývat, musí o úkolech sociálních přemýšlet a o úkolech těch už také s mužem spolupracovat. Otázka sociální není však už filantropickým, humanitním sportem, nýbrž prací k zákonnému zajištění sociální spravedlnosti. Zena proto musí pochopovat veřejné a politické úkoly doby, musí jako muž a s ním se věnovat veřejnosti.

Proti těmto požadavkům nepřátelé společenského pokroku dovolávají se — lásky. Láska — kolik pověr tají se v tomto tak zneužívaném slově … Smyslnost, egoism a sentimentálnost, slabošské citlivůstkářství, neschopné silných citů, předstírá posvátnost manželství a lásky, aby udrželo, stručně řečeno, prostituci, prostituci veřejnou, tajenou, zákonnou — ve všech formách, také manželskou.

Dekadentními frázemi o ženě spasitelce, o její záhadnosti a tajuplnosti, o ochránkyni manželského krbu a t. p. zastírá se honba po penězích a pohodlí, po kuchařce a milence, po ošetřovatelce a hospodyni v jedné osobě … Láska a manželství je také spojením duší, duší zdravých v zdravém těle; manželství je sloučením samostatných individuí, duše proti duši — — otrokyně je dnešnímu mužovi ovšem milejší. Tomuto tuctovému mužovi, jehož lásku opěvuje na sta básníků, hovících starým názorům a zvykům, manželství znamená konec duchovního bažení a dychtění, individuím zdravým a silným je počátkem společného vývoje, společné práce na všecku dobu životní, na věčnost.

Pravá láska znamená přísné jednoženství a jednomužství. Této lásce překáží pověra medicínská, věda ve službách starého řádu společenského a jeho zmrzačené rodiny, překáží jí ještě literatura, překáží jí náboženství.

Nižšia hodnota ženy

Pravá láska u nás teprve vznikne, až bude překonán katolický ideál asketický. Toto překonání nestane se však bezuzdnou nečistotou, sentimentálně a romanticky vzdychající po čistotě, nestane se potácením mezi madonou a prostitutkou, oltářem a hampejzem, jež podle pařížských vzorů líčí naše dekadentní literatura, nýbrž čestností mužnou.

Čistota není jen ve fysickém panenství, čistota je v silné mužnosti. Katolicism podává asketický ideál madony, ale zároveň zásadně ten ideál znehodnocuje svým hrubým názorem o nižší hodnotě ženině a tím vypěstoval ten zvláštní smyslný jesuitism. Prakticky katolicism nemravně působí celibátem svých kněží, dávajících ve veliké většině případů špatný příklad.

 

Prečítajte si

Pavlína Kvapilová: Vybrali sme dámy, ktoré majú intelekt a pôvab. Pri každej tkvie v niečom inom

Žena nemusí byť matkou ako muž nemusí byť otcom

Žena je prý od přírody určena být matkou, tak zní heslo mnohoženství a mnohomužství; to není pravda, není to víc pravda, nežli že muž od přírody má být otcem. Jméno matka není o nic světější než jméno otce, oba mají úkol bdít nad dušemi svých dětí. Muž však svaluje své rodinné povinnosti na ženu.

Znám případ, kde žena unavena probdělými nocemi u kolébky nemocného dítěte po denní práci v domácnosti a práci v domácnosti a s malými dětmi, nadýchala se otravného plynu, aby se občerstvila pro uvítání muže, když večer měl přijít z úřadu. On směl být unaven po své práci, ona ne, ona měla muže potěšit — věděla, nebudeli aspoň vesele vypadat, že hrozí — hospoda.

Ó ty hrozné, české hospody, olupující muže a otce a ničící posvátnost rodiny. A jak ti čeští mužové, toužící tolik po domácnosti, svůj volný čas tráví v hospodském kouři a alkoholismu! Moderním pro muže a ženu je, činit dobré a nepřekážet ženě, aby kdykoli a kdekoli mohla činit dobré. Moderní žena proto všude a ve všem, soukromě a veřejně bude pracovat proti těm pověrám, které dusí ji i muže stejně.

Moderní žena jako moderní muž půjde za pravdou! Moderní žena nebude se řídit mužem, nebude dělat všecko, co dělá muž. Copak dělají mužové jen pěkné a dobré? To, čemu se říká emancipace, a není než napodobením např. kouření, pití a t. p., není než zpátečnictvím.

 

Prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk. Reprofoto – TASR

 

Nie je ženská otázka

Nemluvil jsem a nerad mluvím o otázce ženské. Protože otázky ženské není, jako není otázky jen mužské: je otázka společnosti. Muž a žena od samého počátku kulturního vývoje byli spolu a dovedli všecko dělat společně, byla vždy vzájemnost — každá vnitřní změna ženy je změnou muže, muže také ženy. Je nesprávné muže a ženy proti sobě stavět — společnost, národ, jsou miliony mužů a žen, miliony individuí vzájemně spjatých v celek a proto musí býti všecka starost muže a ženy, aby tento celek byl organický.

Je dobře, jestliže se asociují v různé spolky. Asociace je dnes zbraní všech slabších, je prostředkem pro vydatnější spolupráci. Je proto pokrok, tvoří-li se rozmanité ženské spolky a kluby, ať už spolky žen samých nebo zároveň s muži.

Pokud dovedu vidět do našich poměrů, je potěšitelné, že ženy a mužové tak často postupují společně: jak moderních žen je poskrovnu, tak poskrovnu je moderních mužů a proto se dobře mohou podporovat ve svém úsilí. Toto moderní úsilí mužů a žen je nutným pokračováním v národní práci obrodní. Naše obrození nebude skutkem, pokud se duchovně, mravně a sociálně neobrodí český muž s českou ženou.

Pokud literatura je projevem národní duše, máme prvou českou ženu v Máchovi. Ovšemže Máchovi posavadní literární historie, psaná c. a k. profesory pro c. a k. rakouské školy, nerozumí. Sympatisuje s učenou poesií Kollárovou a proto jí Mácha byl »romantik«. Ano, je romantik, ale tím není o obsahu a smyslu jeho poesie více řečeno, než když dnes se řekne, že Machar je realista.

Ale biografie Máchova mluví pro cítící lidi mluvou velmi srozumitelnou: odloupejte ty romantické slupky a zbude vám zničená česká rodina — otec neznající svého syna a ničící dívku toho svého syna. Ten syn pyká za svou pomstu a děsí se v žaláři před tím hrozným — Nic, ale to je české Nic, kterému ovšem rakouští a vlastenečtí literární historikové nemohou a nesmějí rozumět. Nová česká literatura začíná však od tohoto Nic, od zoufání nad českým rodinným životem…

Prvým pokročilým básnikom Božena Němcová

A proto není náhodou, že po Máchovi prvým pokročilejším básníkem byla žena, Božena Němcová. Té také ti c. k. rakouští historikové nesmějí rozumět; »Babička« ano — ale povídky o českých služkách a jejich mravním utrpení, to do české, degenerovanou Vídní chráněné literatury nepatří. A nepatří tam zdrželivost Nerudova, nepatří tam mužný cit Macharův.

V »Magdaleně« zase máme týž problém jako v »Máji«, jenže plněji a realističtěji. Mácha — Němcová — Neruda — Machar jsou positivní a čeští lidé, průkopníci české ženy, českého muže, české lásky. Jsem si vědom, že v obrodní práci moderní ženy to ono je jen pokusem, to ono bude i pochybeno – ale, nedělají pokusy a chyby mužové a mužové nemoderní na svých vyšlapaných cestách ? Moderní česká žena znamená našemu malému národu zdvojení našich sil.

Zdroj – Elegantní Česko